EiS11: Vyvrcholení kampaně aneb všechno směřuje k velkému závěrečnému rituálu

Poslední sezení završující první část kampaně Enemy Within, dvojdobrodružství Enemy in Shadows. V minulém sezení hráči navázali kontakt s odpadlým členem spiknutí, cechmistrem cechu kupců Friedriechem Magiriem, a dohodli se, že bude jejich člověkem uvnitř. Dnes večer se má konat zlověstný rituál a hráčům zbývá půl dne, aby se připravili a vymysleli, jak ho překazí. Akorát ještě nevědí, kde přesně se rituál má konat, ale Magirius jim co nevidět má poslat vzkaz – jen co se to sám dozví.

Podaří se překazit spiknutí Ordo Septenarius. Nebo jejich cíle dojdou završení? A o co přesně spiklencům jde? To vše a ještě mnohem víc v našem posledním zápisu…

Dramatis Personae

OTTO CLOOS (KAVALERISTA – JEZDEC)

Mladík vyznačující se hustým obočím, dlouhými prsty a vlastním koněm. Je totiž žoldák a kavalerista, toho času mezi zaměstnáními. Jediná postava očividně připravená na boj – v kroužkové košili, s šavlí v ruce v koňském sedle budí celkem respekt. Zároveň jediný ze skupiny, kdo má úctyhodné oblečení a nevypadá jako vesnický balík. Po incidentu u Zimoviště ospalé prasnice má bolestivě pořezanou levou ruku. Po incidentu na Schaffenfestu má bičem rozšlehaná záda. Chronicky neschopný se uzdravit.

LORELAY BAER (LOĎAŘKA – POMOCNICE NA LODI)

Přidrzlá a lehce nekonformní řekoplavkyně, nepřítelkyně zavedených pořádků a šlechtických klobouků. Mládí strávila plavením se po řece Talabec a jejích přítocích. Teď poprvé cestuje na jih a jejím velkým snem je vidět a zplavit celý Velký Reik. Dobrá známá obchodníka Josefa, na jehož lodi Berebeli se družina plaví. Po incidentu u Zimoviště ospalé prasnice má bolestivě pořezanou pravou ruku. Po incidentu se zajetím začíná nenávidět šlechtu a jiné autority.

„PERDITA“; COLETTE PETRONELLA YSABEAU DE SAINTYON NÉE D’ESTOUVILLE (KNĚŽKA – ZASVĚCENKYNĚ)

Prostřední dcera bezvýznamného bretoňského rytíře. Unikla před domluvenou svatbou přes hory do Říše, kde se potulovala s komedianty, až se nějak přichomýtla ke kultu Ranalda, boha štěstí, hazardu a žebráků. Trpí představou, že jí jdou po krku otcovi příbuzní, aby ji dovlekli zpátky před oltář. Takticky vynechává účast na nebezpečných sezeních, a tak není vůbec pořezaná. Přátelí se s bögenhafenským kultem Ranaldovců.

MANFRED MUNRAU (INŽENÝR – STUDENT INŽENÝRSTVÍ)

Obyčejný selský kluk z obyčejné selské rodiny, která se nikdy nezabývala ničím jiným než selskými záležitostmi a rozhodně v ní není nic zajímavého! Vystudoval dělostřeleckou školu v Altdorfu, ale radši by byl vynálezcem. Momentálně se v rámci Wanderjahru potuluje Říší a dělá podřadné práce, což přesně nechtěl. Majitel flinty přezdívané „houfnice“. Jediný umí číst. Dvojník zesnulého Kastora Lieberunga, jehož dědictví si má vyzvednout v Bögenhafenu. Po incidentu ve Weißbrucku, kdy zázrakem přežil probodnutí mečem, je celý pořezaný. Bývalý oficiální bögenhafenský lovec goblinů.

Dnešním zápisem vás kromě mě bude provázet i osobitá Lorelay (l).

Kapitola 9.: Nejtemnější hodina

4. Pflugzeit 2512, Bezahltag

(l) Začínáme v hospodě U Zkřížených pík, nějakou chvíli před polednem. Městem se nesou drby o strašlivé smrti pradleny Moniky a tří z jejích dětí, všichni roztrháni na kusy či snad ještě něco horšího. Sešli jsme se s Manfredem, který nám přečte dopis od Magiria. Naděje, které jsme do dopisu vkládali, se ukazjí jako marné, protože sice v kontextu mluví o lidské oběti, ale v dopise není nikde jmenován Johannes Teugen.

Hráči totiž přemýšlejí, jak ze spiknutí usvědčit Teugena (aby získali na pomoc autority) nebo aspoň Franze Steinhängera (aby jim jeho bratr Heinrich vyplatil odměnu) a potřebují inkriminující důkazy. Souběžně s tím vyjednávají skrze prostředníka, Phillipe, s Henrichem o poskytnutí pomoci nebo dalších informací. Heinrich na pozadí šmejdí po rodinných kancelářích a domě, aby informoval o čemkoli podezřelém, co na svého bratra najde.

(l) Následně se za námi vrací Philllipe. Ukázal ukradenou róbu kultistky Heinrichu Steinhängerovi, který se o ní prý vyjádřil v tom smyslu, že je to konečně neco hmatatelného. Heinrich chce večer prozkoumat bratrovy pokoje a zjistit, zda stejnou róbu také někde ukrývá. Jelikož očekáváme, že jeho bratr Franz jí bude mít tou dobou na sobě v tajném chrámu, nevkládáme v jeho plán moc velké naděje.

(l) Dlouho diskutujeme, jak dál postupovat. Plán jít za Sigmarovci (nejsilnější církví v zemi, která je obzvláště vysazená proti čarodejnictví a démonologii) nakonec zavrhneme. Jednak se bojíme, že by nás na hranici hodili společně s kultisty, jednak jsou jejich hlavními agenty lovci čarodejnic, a pokud by někdo z této skupiny byl ve městě, téměř určitě bychom o tom už slyšeli.

(l) Chceme se pobavit s Ranaldovci, ale nakonec to řešíme jen s Phillipem. Jeho víra mu většinou brání ve vykonávání násilných zločinů, protože ty nejsou považovány za dostatečně elegantní, ale podaří se nám ho přesvědčit, že tu nejde primárně o to vykonat elegantní zločin, ale zabránit vyvolání démona a zachránit člověka, kterého chce Ordo Septenarius obětovat. Phillipe se nechá přesvědčit, že v takové situaci je násilí oprávněné (částečně i pro své zalíbení v Perditě), ale netváří se, že by ostatní Ranaldovci měli o takovou akci zájem. My ztrácíme pozornost a dál to s ním neřešíme.

(l) Zapojení Heinricha do dalších plánů nám mnoho smyslů nedává a nakonec mu ani nedáváme vědět, že nedává smysl prohledávat večer věci jeho bratra. Ze všech možných frakcí se rozhodneme hledat pomoc i u městské hlídky.

Budování armády a arzenálu

Potíž s hlídkou – stejně jak s městským regimentem Státní armády – je ten, že je zřizována městskou radou, čili radní Teugen ji má pod kontrolou. A už v minulosti zazněly různé indicie o tom, že kapitán hlídky je s Teugenem jedna ruka. (Kapitán se sešel se soudcem Richterem, který krátce na to smrtelně onemocněl… což je stopa, kterou hráči nepostřehli a nezkoumali.)

Kohosi napadne, že pomoct by mohl někdo z nižších příslušníků hlídky. Doslova zaznělo: „Třeba někdo jako Karotka!“ Inu, proč ne…

(l) Přeptáme se našich zlodějských přátel, zda neznají v hlídce někoho nezkorumpovaného, komu opravdu záleží na spravedlnosti a zákonu. Je nám doporučen „ambiciózní dobroser“ desátník Helmut Möhre. Dvoumetrový, uhlazený strážník s halapartnou dorazí do hospody po poledni, očividně přinejlepším tolerován svými druhy, kteří pijí krýgle piva oproti jeho vodě.

(l) Perdita a Lorelay s ním zapředou rozhovor a po jedné lichotce „byl jste nám doporučen jako poctivý a spolehlivý ochránce pořádku“ se snadno nechá přesvědčit k soukromého rozhovoru. Tam mu dámy vyloží situaci o „konspiraci sahající do nejvyšších pater městské politiky“ a „jediné naději v nezkorumpovaném desátníkovi“. Pro Mörheho je představa konspirace lákává, protože pro něj vysvětluje, proč ještě nebyl povýšen navzdory vší práci, kterou vykonává pro hlídku navíc. A taky nepůsobí jako nejostřejší tužka v penále. Podaří se nám ho přesvědčit, že musí porušit obvyklou proceduru, nehlásit situaci nadřízeným a jít tam s námi. On poslouží jako oficiální záštita, my jako jeho podpora. Vždyť povýšení pro něj je přece jisté.

Mí hráči často vtipkují o tom, jak si v zápisech vylívám srdéčko o tom, co všechno dělají blbě. Nuže, tady je musím pochválit, co všechno dělají dobře. Vědí, že večer se má stát rituál, který musejí překazit. Mají půl dne času na přípravu. A systematicky procházejí různé způsoby, jak se připravit nebo jak získat další a další spojence, kteří do akce půjdou s nimi.

(l) Otto se vydá do vojácké hospody U Vlčího ocasu, ale vždy když zmíní, že nepřátelé by snad mohli ovládat magii, všichni ztrácí zájem. Nakonec najde jednu bývalou vojačku, Franci Buchwald. Ta je poněkud zoufalá, protože ji vyhodili ze služby u vévody z Middenheimu, když se během její hlídky „někdo“ vloupal do turnajového tábora na Schaffenfestu. Musela vrátit veškerou výbavu, nic nemá, a tak se nechá za dva stříbrné a půjčení výzbroje naverbovat. Bohužel se na Otta při jeho pochůzce zase pověsili dokaři a odhalili tak naši skrýš. Teď hlídají hlavní dveře i zadní vstup do uličky.

Pro ujasnění: hráči už mají naverbované dvě další nehráčské postavy – desátníka Helmut a strážnou Franci. Ani jedna z nich není součástí modulu, „vygenerovaly“ se nám přirozeným rozehráváním hráčských nápadů s trochou toho štěstíčka v kostkách.

(l) Manfred dostane za úkol opatřit nám nějaké výbušniny. Sám nemá čas je vyrobit, tak obejde město, ale jak na potvoru, nikdo zrovna na poličce nemá bombu připravenou k prodeji. Nakonec u postaršího alchymisty najde dvě baňky zápalného oleje. A další různé nápady zavrhneme.

Spadla klec

Dopoledne se hráči podivovali, jak je možné, že je Magirius stále naživu a pomáhá jim, když přece jeho zrada musí být Teugenovi a Gideonovi zřejmá. Už brzo se podivovat nebudou.

(l) Magiriův poslíček s informací o čase a místě setkání kultistů měl přijít v poledne, ale má několikahodinové zpoždění. Otto i Manfred už jsou zpět a skupina se radí, co teď, když poslíček konečně dorazí. Podivný klučina v livreji Magiria s účesem dle poslední hrncové módy nám tvrdí, že psaní od svého pána dostal osobně. Když psaní otevíráme, cítíme závan česneku. Dopis má všechny náležitosti včetně pečetě a Magirius nás v něm žádá o naléhavou schůzku. Čekáme past, ale Magirius je naše nejlepší spojení s kultisty a zdaleka nejvlivnější spojenec a nakonec se odhodláme tam vydat.

(l) Helmutovi, který si ještě vyrazil řešit své osobní věci, necháme zprávu na baru, ať se s námi sejde na Adel Ringu, a pošleme jednoho z místních pohůnků jako poslíčka pro Franci. Phillipa požádáme, aby rozptýlil dokaře u zadního vchodu a dál nám šanci je setřást. Tradičně jsme nepřehlédnutelně nápadní a dokaři nás začnu pronásledovat i přes Phillipovi snahy. Každý vyrazíme jiným směrem na vlastní pěst, ale Perditě se nepodaří utéct. Vrazí do náhodného domu, kde nějaká paní vaří jídlo pro své děti. Perdita jí hrnec z plotny sebere s úmyslem chrstnout ho na svého pronásledovatele, ale hrnec je moc horký, takže ho místo toho pustí na zem. Pak stihne už jen popadnou vařečku a bránit se snahám dokaře ji chytit. To vydrží pár krátkých chvil, než ji dokař chytne, zkroutí jí ruku za záda, praští jí hlavou o kamna a řekne: „Tohle je poslední varování. Hleďte si svýho, nebo vás najdou v řece. Řekni to i ostatním.“ Pak ji zase pustí, ale když se Perdita vydá za ostatními na Adel Ring, už se jí nepodaří ho setřást.

(l) Kolem Magiriova domu žádnou skrytou skupinu nepřátel nenajdeme, a tak se vydáme dovnitř. Na zaklepání nám otevře ten podivný sluha, který nám přinesl zvací dopis, a odvede nás do patra ke kanceláři. Lorelay vejde jako první do prázdné místnosti a jako první nakoukne za stůl…

Hráč doslova poslal: „Vcházím do kanceláře a dívám se, jestli náhodou není pod stolem mrtvola.“

(l) …kde jen zahlédne něčí nohy, načež se obrátí k ostatním a štěkne: „Chyťte ho“.

Sluha stojící na chodbě se ušklíbne. „Vážně jste neměli strkat nosy do věcí, do kterých vám nic není,“ řekne mnohohlasým zvučným hlasem, ze kterého přebíhá mráz po zádech. Pak se zlověstně zachechtá a rozplyne se v obláčku růžovo-modrého dýmu.

(l) Než po něm někdo stihne skočit, zmizí v obláčku dýmu a chodbou se rozezní jeho dusající kroky, jak běží pryč, neviditelný. Zbytek skupiny vyrazí za ním a Manfred se ho pokusí střelit po zvuku, když bude probíhat dveřmi ven, ale mine a pak už jen zvenčí slyšíme „Pomoc! Vražda! Pomoc!“

V tuhle chvíli by mělo být jasné, že sluha je jakási magická, démonická bytost. Odér česneku by měl napovědět, že je to ve skutečnosti Gideon. A jak se později ukáže, ovládá mimo jiné schopnost převtělovat se do jiné podoby.

(l) Lorelay se rychle podívá na stůl. Uvidí nějaké znaky načmárané krví, které neumí přečíst, ale zapamatuje si je a prohlédá mrtvého Magiria. Ten má u sebe peníze a dva zlaté prsteny, ale Lorelay tam vše nechá a vyrazí se zbytkem skupiny pryč.

Opět budu chválit, tentokrát rozumný nápad neokrást mrtvolu člověka, jehož vraždu se vám někdo zrovna snaží přišít.

(l) Když setkáme v přízemí, už slyšíme, jak se členové hlídky sbíhají u brány a míří sem. Vyrazíme tedy zadními dveřmi do zahrady, přistavíme si sud, který najdeme v kůlně, a s pomocí sudu a vzájemné podpory začneme šplhat přes zeď do Kaufman Strasse, jedné z hlavních ulic centra města. Manfred leze jako poslední a je příliš pomalý, takže jej spatří hlídka. Lorelay zavelí „Každý jinam!“ a vyrazí na vlastní pěst do davu. Většině skupiny se během hodiny podaří po vlastní ose vrátit zpět ke Zkříženým píkám. Jen Manfred se trochu zamotá a hlídka pátrající po okolí ho tlačí v opačném směru, až skončí v chudší čtvrti mezi přístavištěm a Bergstrasse. Touhle dobou už večer značně pokročil, slunce zapadlo a na nebi svítí jeden obyčejný a jeden prokletý měsíc.

(l) Manfred se schová na nějakém dvorku, kde ho vypátrá městská hlídka, plná podivných pokřivenců. Jedna z nich se raduje, že ho vyčmuchala, ale všichni mají divné tvary a pohyby.

Bizarní scénka, trochu jako z jiného světa. V zeleném svitu měsíce se ozývají zvířecí skřety a hláška: „Čmuchám, čmuchám, že je támhle!“ Kdosi poznamená cosi o tom, že městská hlídka zaměstnává desátnici Anguu. Skutečnost je prozaičtější – je to mutantská hlídka! Zelený Morrslieb svítí nad městem už čtvrtý den a za tu dobu stihlo jeho zhoubné působení změnit některé noční pochůzkáře v mutanty.

(l) Manfred tak nic nenechává náhodě, skrčí se za branku, a jakmile se vrátka otevřou, vystřelí ze své houfnice. Ta srazí celou hlídku na zem, takže Manfred mezi nimi projde a do jejich středu, k spadlé lampě, hodí jednu z baněk zápalného oleje, která všechny čtyři členy hlídky upálí. Pak v relativním klidu zamíří na domluvené místo srazu.

Hořící členové mutantské hlídky se se skřeky potácejí po vnitrobloku. Tahle záhadná čtyřnásobná vražda zůstane navždy neobjasněna.

Skladiště 17

(l) Kolem půl osmé se nakonec sejde celá skupina. Ranaldovci nám pomůžou skrýt se v neveřejné části hospody. Než Manfred dorazí, Phillipe a Lorelay rozluští nápis, který Magirius před smrtí načmáral krví na stůů, jako SKL 17. Žádná nám známá ulice ve městě se neoznačuje zkratkou SKL, a tak jediné, co nás napadne, je skladiště 17, jedno z dlouhé řady skladišť v přístavišti. Helmut se mezitím také vrátil do hospody, když nás nenašel na smluveném místě. O vraždě Magiria už se mluví všude, ale on nám věří, když mu vysvětlujeme, že Magirius byl náš spojenec, a byl proto zavražděn. Říkali jsme mu, že jde o konspiraci, a tohle zní jako konspirace, takže Helmutovi vše dává smysl. Teď jde s námi kazit nekalé činy nekalých živlů.

(l) Čas nás tlačí, a tak bezpečnější cestu stokami vyměňujeme za o polovinu rychlejší cestu ulicemi. Naštěstí je při nás štěstěna a podaří se nám nepozorovaně dostat na nábřeží. U Bergstrasse míjíme hořící dům, ale Manfred se nám se svou eskapádou nesvěřuje a my máme naléhavou misi.

Někdo z hráčů: „Kde přesně to hoří?“

Já: Ukážu na mapu.

Hráči: „To je tam, jak Manfred podpálil tu hlídku?“

Já (vůbec to tak nebylo zamýšleno): Jasně, přesně tím to je!

(l) Skladiště 17 nese znak Ruggbroderů, rodu, který v Ordo Septenarius není zapojen. Vypadá také dost opuštěně, až na vrátného a jeho dva velké psy. Perdita se snaží vyšplhat na střechu, když kolem v rychlosti projede kočár, který zastaví o pár skladišť dál, někoho vysadí a pokračuje dál. Za pár minut druhý kočár, stejná situace. Perdita také mezitím spadla při šplhání, ale Phillipe ji na(ne)štěstí zachytil do náruče <3.

(l) Přes večerní mlhu u řeky jsme neviděli, kdo to z kočárů vystupuje, ale vypadá to rozhodně podezřelejší než skladiště, u kterého postáváme. Přesuneme se proto daným směrem a zjistíme, že Skladiště 13 nese znak Teugenů, očividně je v něm velmi rušno a rychlá kontrola znaků, které Magirius napsal ve smrtelné křeči vlastní krví, potvrdí, že poslední, nedokončený symbol mohl být 3 i 7.

Všechno tohle šaškování kolem má jeden hmatatelný efekt: zdržuje. Příprava rituálu a jeho realizace mají velmi podrobně popsaný průběh, v zásadě (půl)hodinu po (půl)hodině, včetně toho, že sklad v pozdějších hodinách obestoupí a začnou hlídat dokaři. Hráči ztratili trochu času, takže přicházejí už ve chvíli, kdy přípravy začaly – ale ještě relativně brzo, což jim umožní proniknout blízko.

Skladiště 13

(l) Skrze okénko vidíme Gideona, Johannese a čtyři kultisty, jak připravují místnost kolem oktagramu. Perdita přesvědčí Helmuta, že by se tam měl vydat sám, jako první, aby předvedl autoritu svou a autoritu zákona. Nejdřív se mu to moc nezdá, ale na její přímý rozkaz usoudí, že má vlastně pravdu. Rozrazí dveře, nakráčí dovnitř a požaduje informace o tom, co se to tady děje. My už jen slyšíme, jak se mu Teugen ukáže a začne ho přesvědčovat, že se jedná o nevinnou, radostnou, tajnou aktivitu městské rady, o které nesmí Helmut nikomu říct.

(l) Jakmile Helmut na okamžik poleví v pozornosti, Johannes a ostatní kultisti ho srazí k zemi a naskáčou na něj. Toho se chytá Lorelay, Perdita a Phillipe, kteří vbíhají dovnitř také a využijí překvapení kultistů k rychlému útoku. Helmut už leží na zemi, z většiny v bezvědomí poté, co mu praštili hlavou o zem. Na něm také sedí objemný Franz Steinhänger.

Začíná finální souboj!

(l) Perdita a Phillipe střílí po Teugenech, Lorelay nechtěně trefí zápalným olejem Steinhängera a jednoho dalšího kultistu a zvenku se ozývá volání hlídajících dokařů: „Všichni do skladu!“

(l) Po rozplynutí prvotního překvapení se Gideon začne rozpouštět ve fialovou a bledě modrou mlhu a Johannes začne sesílat kouzlo, při kterém dlouho sbírá energii kolem vlastních rukou. Lorelay proběhne kolem nich, aby se dostala k Helmutovi a odtáhla ho trochu bokem.

Otto a Francie, kteří se ještě pohybovali venku, uvidí prvního přibíhajícího dokaře a vmžiku ho odrovnají, ale mnozí další se blíží. Kultisti s výjimkou Johannese a Gideona se s křikem skrývají za bednami v zadní části skladiště. Phillipe těžce postřelí Johanesse. Dovnitř pak vpadne Manfred a salvou z houfnice zasáhne měnícího se Gideona i Johanesse, který padne k zemi a ztratí kontrolu nad kouzlem. Manfred přitom zasáhne i Lorelay, která na chvíli propadne panice, ale pak se jí podaří své emoce ovládnout.

(l) Manfred se snaží přesvědčit dalšího přibíhajícího dokaře, že ten démon támhle ve skladu je větší zlo, a alespoň na chvíli se mu to daří. Franci, Otto a Phillipe obestoupili Gideona, který dokončil svou proměnu v démona, a úspěšně mu zasazují jednu ránu za druhou. Teugen se sebere ze země a ustupuje, znovu začne sesílat kouzlo, Lorelay do Helmuta nalije léčivý dryák, který ho přivede k vědomí a umožní mu na vlastní oči vidět démona i čaroděje.

(l) V dalších okamžicích bitvy se početí převaha ukáže jako neúnosná. Jako první je ubodán k smrti démon. Kombinací lodního háku a těžké kuše nablízko mezitím Lorelay a Perdita ubijí Johannese, který nakonec neměl dost času byť na jediné kouzlo. Dokaři, krom toho jednoho, sice nakonec démona ani neviděli, ale vidí smrt svého chlebodárce Teugena a je jim jasné, že tu bude každou chvíli městská hlídka. Usoudí, že jim nestojíme za další námahu, a radši sami zmizí. Mezi zraněné členy naší výpravvy patří jen Francie, kterou podrápal démonm a Helmut z jeho úvodního střetnutí s přesilou.

Pomlácený a krvácející Teugen se válí na zemi. Jak z něho uniká život, svět najednou působí dojmem, jako by se zastavil. Všechno utichne. Po špicích hvězdy začnou přebíhat růžové a modré plameny. Mezi nimi se rozhostí nekonečná temnota a kdesi v dálce v ní se objeví nemrkající oko lemované ptačími pery ve všech existujících i neexistujících barvách. Všem přítomným tuhne krev v žilách, někteří se odvracejí, nižší kultisti se s pláčem skrývají za bednami v zadní části skladiště.

Umírající Teugen z posledních sil sípe: „Víc času. Prosím, dej mi víc času.“ Ale v odpověd se mu odevšad a odnikud ozve mnohahlasý hlas, hluboký, příšerný a zároveň sladký jako med:

„Beru si tvoji duši. Vždy byla moje, byl jsi mi však užitečnější, dokud jsi věřil, že ji můžeš zachránit. Teď tě potřebuji k jiným věcem.

Teugen pak s kvičením vzplane růžovými a modrými plameny. To samé se ve stejnou chvíli děje Gideonovi, který se ani v démonické podobě nedokázal ubránil dotírající přesile. Jak na démona dopadají meče dobrodruhů, trhá se na růžové a modré plamínky, rozplývá se, chřadne, mizí. Nakonec ho dorazí příkaz mocného hlasu:

„Žádný portál jsi neotevřel. Selhal jsi. Vrať se mi.“

Démon se rozplyne a Teugen dočista shoří, až z něj zůstane jenom svitek, ze kterého měl předčítat slova rituálu.

Obří oko v oktagramu se podívá na Manfreda. Přimrazí ho na místě. Potom shoří.

Lidé paralyzovaní strachem se pomalu dávají do pohybu.

(l) Zajmeme zbylé čtyři kultisty (a případně další, co by se tu objevili), shromáždíme naše důkazy (knihu magie a různé dopisy) k prezentaci jako něco, co jsme tu našli u Teugena, a pak s Helmutem čekáme na příchod městské hlídky. Doufáme, že Helmutovo svědectví a důkazy na místě budou stačit pro naše omilostnění v této záležitosti, vraždě Magiria i přepadení jedné z členek Ordo Septenarius na ulici. Kultisty do příchodu hlídky držíme odděleně a pod tlakem. Obzvláště kolem Franze, nasáklého hořlavým olejem, často chodí Lorelay s lampou.

A to je všechno!

Říše je zachráněna!

Příště nás ještě čeká epilog a dopovězení, jak to bylo dál, ale tímhe samotné hraní skončilo.

A o co šlo?

Hráčům se podařilo rozplést první slupku záhady, která víceméně odpovídá porozumění řadových kultistů: Johannes Teugen se během studií v Nulnu dal na démonologii a seznámil se s démonem Gideonem. Společně se vrátili do Bögenhafenu, aby převzali chod Teugenovic podniku po náhlé smrti jeho bratra (zabil ho Gideon, ale to se do naší hry nedostalo). Zároveň převzali chod nevinného spolu Ordo Septenarius a udělali z něj spikleneckou organizaci, v níž se členové „vnitřního kruhu“ zabývali drobnou magií, která měla celému městu (a jim především) přinést bohatství. Jejich snaha měla být zavržena dnešním rituálem, tímto překazením.

Ve skutečnosti šlo ale o to, že Teugen prostřednictvím Gideona zaslíbil svou duši Tzeentchovi výměnou za rok obrovského úspěchu. Po roce si ho měl Tzeentch vzít k sobě, leda že by mu Teugen nabídl sedm jiných duší. Celá ta šaškárna s Ordo Septenarius a rituálem tak byla jenom habaďůra na kupce, aby dobrovolně šli uskutečnit rituál, při němž by jich Teugen všech sedm obětoval Tzeentchovi.

Ve skutečnosti šlo ale úplně o něco jiného! Gideon Teugenovi lhal, rituál neměl vůbec co do činění s vykoupením jeho duše. Teugen byl jenom hračka. Gideon byl na tenhle svět povolán jen z toho důvodu, aby otevřel portál Tzeentchovým hordám a vpustil Chaos do světa, a to by se přesně stalo, kdyby hráči rituál nepřerušili.

Ano, jedním z velmi reálných zakončení tohohle dobrodružství je přivodění de facto Apokalypsy.

Což se bohužel naše postavy nikdy nedozví.

(A hráči se to nemají jak dozvědět jiným způsobem, než že neuspějí. Ve hře tuhle část konspirace nemají jak odhalit předem, což je taky jedna z častých kritik vůči Shadows over Bögenhafen.)

Uff…

Závěrečný soubor byl pro mě trochu antiklimatický. Začínal skoro ve chvíli, kdy jsme měli skončit, a nechtěl jsem se kvůli němu scházet znovu. Přetahovali jsme, boj byl uspěchaný, což ještě umocnila naše neobeznámenost s pravidly boje – doposud jsme v kampani bojovali asi… třikrát? Za jedenáct sezení? Nikdo z nás to nemá zažité.

Teugenovi krutě nepadaly kostky: má celkem silná kouzla, ale já jsem čtyřikrát po sobě nedokázal na k100 hodit míň než 70, takže mocný démonolog byl potupně umlácen pažbou od kuše.

A zapomněl jsem, že Gideon má vlastnost Terror, která by způsobila, že každý, kdo spatří jeho skutečnou démonickou podobu, musí házet proti strachu, jinak se dá na útěk. Stačilo by na to nezapomenout a zhruba polovina dobrodruhů by byla vyřazena z boje – čímž by to celé získalo trochu jiný rozměr a možná bychom poznali i tu Apokalypsu.

No nic, tak příště.

A víte, jak jsem kdysi říkal, že GMové mají jiné vnímání hry než hráči?

Tak mým hráčům prý závěr vůbec antiklimaktický nepřišel. Měli radost, že jejich důkladná příprava se vyplatila, z Teugenovy smůle v kostkách se škodolibě radovali a vůbec jim nevadilo, že vyhráli tak lehce. Smějící se bestie.

Čeká nás už jenom epilog a potom nová kampaň.

Diskuze na RPG Fóru