DotR06: Nečekaná setkání na řece Reik

Jedna taková kuriozita o dobrodružství Death on the Reik: přestože má v názvu řeku a je proslavené tím, že dobrodruzi v něm získají loď a celou dobu se na ní plaví, samotné dobrodružství prakticky žádný „říční obsah“ neobsahuje. Odehrává se v lokacích podél řeky a řeka plní jen roli cesty – vlastně se dá celá přeskočit stylem „o několik dní později jste tam…“

Ale to by byla škoda. Postavy během dobrodružství urazí po řece stovky a stovky mil. Mám rád, když cestování ve hře skutečně působí cestovatelsky – dobrodruzi poznávají nahodilá místa a cestovatele, dějou se jim menší i větší kuriozity, cesta trvá. Za tím účelem jsem si vymyslel jednoduchý systém generování „náhodných“ setkání (reálně: náhodného obsahu z různých doplňujících příruček) a v tomhle sezení ho poprvé vyzkouším.

Leč ještě předtím – semafor! Minule jsme skončili v první „dějové“ lokaci, rozestaveném semaforu, kde mizeli trpasličí inženýři. Dobrodruzi právě pronikli do podzemí, kde se nachází laboratoř někdejšího majitele, čaroděje Dagmara von Wittgensteina. A my jsme je opustili zrovna v půlce boje s regenerujícími zombíky…

Dramatis Personae

LORELAY BAER (PRÁVNIČKA – STUDENTKA PRÁV)

Přidrzlá a lehce nekonformní Lorelay strávila mládí plavením se po řece Talabec a jejích přítocích. Býval řekoplavkyní a nepřítelkyní šlechty, zavedených pořádků a honosných klobouků. Nedávno se ale díky bohatému patronovi v Bögenhafenu mohla zapsal na studium práva a pořídit si kloubouk – prý aby „systém rozvrátila zevnitř“ (to říká každý).

OTTO CLOOS (KAVALERISTA – KAVALERISTA)

Mladík vyznačující se hustým obočím, dlouhými prsty, vlastním koněm a nově i kyrysem (kolikátým už?). Ověšen pistolemi a bombami. Je totiž žoldák a kavalerista, toho času mezi zaměstnáními. Jediná postava očividně připravená na boj – s šavlí v ruce v koňském sedle budí celkem respekt.

METRIOUS PELLENSTEIN (KOUZELNÍK – KOUZELNICKÝ UČEŇ)

Hubený mladík se zrzavými licousy a podezřelou jizvou kolem krku – to jak ho jednou věšeli a on jako zázrakem přežil. U Metriouse se totiž rozvinulo „nadání“ pro magii, což pověrčiví vesničani nenesli dobře. Před jistou smrtí ho zachránil jen budoucí zásah jeho mistra Heironyma Blitzena. Metriouse ve studiu brzdí skutečnost, že zatím neumí číst.

NEPŘÍTOMEN: MANFRED MUNRAU (LOVEC ODMĚN – CHYTAČ ZLODĚJŮ)

Vystudoval dělostřeleckou školu v Altdorfu, jednu dobu chtěl být vynálezcem, ale nějak se sblížil s palnými zbraněmi a v Bögenhafenu se mu zalíbilo, jak nosil štempl oficiálního městského lovce goblinů. Rozhodl se tedy stát se lovcem odměn, byť zatím hraje jenom nízkou ligu a chytá drobné zlodějíčky. Chodí shrbený pod vahou pistolí, bomb a svého mušketónu, jemuž láskyplně přezdívá „houfnice“.

NEPŘÍTOMEN: „PERDITA“; COLETTE PETRONELLA YSABEAU DE SAINTYON NÉE D’ESTOUVILLE (KNĚŽKA – KNĚŽKA)

Prostřední dcera bezvýznamného bretoňského rytíře. Unikla před domluvenou svatbou přes hory do Říše, kde se potulovala s komedianty, až se nějak přichomýtla ke kultu Ranalda, boha štěstí, hazardu a žebráků. Ovládá Ranaldovy zázraky. Trpí představou, že jí jdou po krku otcovi příbuzní, aby ji dovlekli zpátky před oltář.

Vtipná situace s tím, že hra navazuje v půlce souboje, ale dva hráči nemohli přijít na sezení. Interpretována tak, že Manfred a Perdita sice přítomni jsou, ale jsou strachy z umrlů neschopní vykonávat cokoli kloudnějšího než svítit svým kamarádům.

Dnešním zápisem provádí muzzug/Otto (odstavce začínající na (m)), zbytek jsou moje vsuvky.

Průzkum semaforu

33. Vorgeheimu

(m) Místností s otočným válcem se k nám blíží dvě zombie – z každé strany jedna. Podaří se nám je postupně zabít, ale oživují se. Odlákáme je do knikhovny, kde je postupně ubijeme. Lorelay zdatně asistuje a odvádí pozornost zombií od Otta, který je silnými a rychlými útoky šavlí osekává. Skvěle se osvědčil i Metrious, který nějakým způsobem dokáže dotykem ruky zajistit, aby zombie už neoživly.

Kouzelnický učeň moc kouzlit neumí, ale má jakousi slabou kouzelnou střelu. Interpretováno tak, že zombie zabité magií se neoživují (magie vyruší magii, která je drží pohromadě), protože jinak bysme tu byli ještě zítra.

(m) Po zabití poslední zombie je vytáhneme ven. Venku před semaforem kouzlo rozplyne a zombie se přestanou skládat zpátky dohromady. V rychlosti je ohledáme – každá má talisman, klíč ve tvaru šesticípé hvězdy. Trpaslíci se na ně seběhnou podívat, uznale nás pochválí a pozvou na večerní pohřeb a vzpomínání na padlé. Nakonec zombie hodíme do vyhrabané díry a spálíme.

(m) Postupně prohledáme věž. V knihovně najdeme hromadu rozpadajících se knih, ale Lorelay, zdatná čtenářka a odhadkyně cen, najde několik svazků, které by se daly prodat:

• Původní znalosti o principech zahřívání (5 zlatých)
• Velecenné bádání do naturelu jedů z Tileji a Arabu (2 zlaté)
• Podrobné nálezy ohledně fialového větru smrtelnosti, jenž Shyish se zove (10 zlatých)
• Esencielní examinace tekutin s bolehlavem souvisejících (1 zlatý)
• Sebraná pozorování o bestiální psýché (5 zlatých)
• Kompletní korpus elfské heraldiky, erbů a jejich barev (6 zlatých)
• Univerzální pozorování o korumpujících účincích křivokamu (9 zlatých)
• Krácené poznámky o krvavých operacích (8 zlatých)
• Zásadní poznatky o hraničních kamenech a siločarách (5 zlatých)
• Exponované výzkumy o rudém větru ohně Aqshy (10 zlatých)

Za názvy knih vděčíme Pacovu generátoru. Některé z nich dokonce znějí relevantně a mohly by mít herní využití.

Zbylé knihy jsou buď zničené vlhkostí a plísní, nebo působí bezcenně – staré cestopisy, lascivní literatura (Lorelay si některé exempláře z poslední kategorie schovala pro „soukromá bádání“).

(m) Jedna z místností sloužila jako laboratoř. Najdeme v ní různé alchymistické nástroje, nádobky se zaschlým čímsi. Prakticky všechna volná místa jsou popsaná křídou, uhlem, čímkoli čím to šlo. Nápisy neumíme rozluštit. U stěny stojí stolek, na kterém je soška chrliče a pařátkem přidržuje tlustou, v kůži vázanou knihu. Metrious si bere knihu, Otto sošku chrliče.

Metrious neumí číst, takže si s knihou neporadí. Navíc je psaná klasickou řečí („latinou“), kterou neovládá. A tak se musí spokojit s obrázky – zdá se, že jde o poznámky z experimentování s lidskými mrtvolami, z pitev, anatomických pokusů. Některé ilustrace ale zachycují podivně pokřivené lebky nebo pařáty.

(m) Poslední místnost vypadá jako pracovna. Je v ní psací stůl, truhla, na stěnách visí portréty. Osoby na portrétech mají nápadně husté obočí – podobně jako Otto. (Tohle je nezamýšlený detail – je to tak v knize popsané, zatímco Otto si při tvorbě postavy skutečně nahodil husté obočí. Hodlám s tím dál pracovat, muhehe!) Lorelay prohledá stůl a poskládá dohromady sadu psacích potřeb.

V zažloutlém zápisníku jsou stránky hustě popsané složitými výpočty. Přestože text je pro negramotného kouzelnického učně Metriouse nečitelný, rozpoznává mezi poznámkami magické a alchymistické symboly, kterým rozumí! Zdá se, že se někdo snažil vypočítat dráhy nepředvídatelného, chaotického zeleného měsíce Morrsliebu.

(m) V truhle jsou (hodně) staré mapy říše a jedna podivná mapa s nakresleným symbolem. Otto si od postele bere vyřezávanou hůl. Metrious se od ní drží dál, nelíbí se mi vyřezané symboly. Prý magie.

Všechny mapy zachycují především východ Reiklandu, Talebecland, Middenland a okolí. Na všech jsou narýsované různé přímky a křížící se čáry. Zajímavá je především tahle mapa, na které je jeden průsečích zakroužkován – kdesi v Talabeclandu.

Podle věcí nalezených ve věží se zdá, že někdejší obyvatel věže (Dagmar von Wittgenstein, nebo někdo jiný?) se zajímal o měsíc Morrslieb, chirurgii a křivokam („warpstone“), byť podrobnosti dobrodruhům unikají.

A pak je tu ještě jedna věc:

Hexagram uprostřed otočného válce ve středu věže má v každém cípu „klíčovou dírku“. Pasují do nich šesticípé talismany, které měly zombie na krku! Bohužel zombií bylo pět, takže jeden klíč stále chybí a ten se nepodařilo najít.

Smutná oslava svátku sága

Stále 33. Vorgeheimu

(m) Večer je pohřeb padlých trpaslíků. Spíš se nezapojujeme a posloucháme nejen příběhy o mrtvých, ale i o jejich rodinách, rodinách jejich rodin, a rodin ostatních přítomných trpaslíků.

Fun fact: Poctivě počítám dny v kalendáři a zrovna dnešek vychází na trpasličí svátek sága, kdy si trpaslíci připomínají své předky! Pěkně se to trefilo, tak jsem toho využil k rozehrání krátké scény, kdy trpaslíci vzpomínají u táboráku na své padlé druhy.

Trpasličí inženýři líčí příběhy o hlavních dílech svých kolegů, kteří byli sežráni ghúlem. („Kdybyste viděli tu 16. západní odbočku v Altdorfských stokách, jak to tam Brogur krásně vyřešil…“) Lorelay se připojí vyprávěním o svých rodičích, kteří se plavili po řece Talabec a znali ji jako vlastní boty.

(m) Během noci na řece zaregistrujeme rybářskou bárku, na které jsou dvě postavy a tváří se, že chytají ryby. Když zjistí, že o nich víme, odplují po proudu pryč.

Tohle je důležité! Postavy jsou už od Altdorfu sledované dvojicí „rybářů“. Když dva z hráčů řekli, že se do trpasličího hodování příliš nezapojují, napadlo mě nechat je hodit, jestli si pronásledovatelů nevšimnou. A ejhle!

Nečekaní cestující

1. a 2. Nachgeheimu

(m) Ráno nás předačka Aynjulls vyplatí (za celý týden) a můžeme jet – hrozba z věže byla zneškodněná, trpaslíci si k práci vesele zpívají a nás už nepotřebují. Vyplouváme. Prší. Cestou potkáváme jiné lodě a sbíráme drby.

• Císař Karl-Franz nebyl viděn na veřejnosti už několik týdnů. Prý je nemocný, ale palác mlčí.
• Říční hlídky a výběrčí daní jsou den ode dne zkorumpovanější. Vybírají neexistující daně a kradou všechno, co se jim zlíbí. Kupci posílají stížnosti Císařovi, ale ten s tím nic nedělá.

(m) Během dne kolem nás propluje obří linková loď Císař Wilhelm plující z Altdorfu do Nulnu.

Takovýmihle výletními loděmi se plaví jen bohatí kupci a šlechta, pro které jsou běžné říční lodě příliš nuzné.

(m) Zajímavé je, že se z její zádi spustí záchranný člun s jedním pasažérem. Ten po chvíli dovesluje k nám a prosí, jestli ho nevezmeme na palubu. Po chvilce přemýšlení ho necháme naskočit na Perditu a člun přivážeme k zádi. 

(m) Nový pasažér se jmenuje Gregor Lustig. Zaplatí nám zlatku za cestu. Lorelay si všimne jeho barevných rukou – řekne nám, že je alchymista a hned nám nabídne k prodeji jeden z  svých dryjáků, zvětšovací lektvar. Pár kapek nalije jednomu z našich kuřat do krku. Chvilku se nic neděje, ale pak jí naroste velká hlava! Tváříme se ohromeně, ale nakonec si lektvar nekoupíme.

Lustig vypráví, že z Císaře Wilhelma musel utéct před jistou šlechtičnou, která mu ne a ne dát pokoj. Prý že jí prodal lektvar lásky, ona se do něj zamilovala a teď je naprosto neoblomná! (Je to lež, jak se ukáže později.)

(m) Po nějaké době plavby si všimneme, že nás sleduje rybářský člun a na něm dvě postavy. Tváří se, že chytají ryby. Podle všeho je to ten stejný člun, který nás sledoval včera během trpasličího pohřbu. V rychlosti vymyslíme plán: Perdita popluje dál, Otto s Lorelay se nalodí na Lustigův záchranný člunu, a jakmile se naskytne příležitost (za nějakou zákrutou, kde to „rybáři“ neuvidí), ukryjí se s ním v rákosí. Perdita bude mírně zpomalovat, a jakmile rybáři proplují kolem rákosí, odřízneme jim cestu.

(m) Plán vyšel. „Rybáři” si nás nevšimli a Otto s Lorelay se jim dostali do zad. Chvilku jsme se s nimi na záchranném člunu naháněli po řece (sem vložte moji radost, že jsme ve hře využili dovednost Veslování!), ale jakmile připluli k Perditě, která se jim najednou objevila v cestě, téměř pokojně se nechali zajmout.

(m) Proběhne výslech, během kterého Lorelei párkrát vrazí pěstí jednomu z „rybářů“. Během výslechu zjistíme, že jde o dva kultisty (každý má nápadný fialový kus oděvu), kteří pronásledují Manfreda. Mají u sebe dopis, který to dosvědčuje. Jakmile jim začneme trochu vyhrožovat, zaseknou se, začnou mumlat že mají svoje splněno a že je můžeme klidně zabít. Spoutáme je na zádi a chceme je dovést do města, abychom je poctivě knežím Sigmara.

Nalezený dopis mluví o tom, že Mannfred – jehož kultisti pořád považují za nezvěstného a pravděpodobně zrádného vysoce postaveného člena svého kultu Kastora Lieberunga – nereaguje na pokusy o kontaktování. Bylo mu předáno varování (otisk fialové ruky, předáno ve Weissbrucku) a úkolem téhle dvojice je nespustit ho z očí a pravidelně hlásit, kde se pohybuje, aby kult nepřišel „o svoje cennosti“.

V jednu chvíli si Lorelay odchází na palubu umýt ruce, které má zakrvácené od toho, jak „vyslýchala“ kultisty. Její pohled se střetne s pohledem Renate, která na lodi dělá pomocnici a Lorelay se s ní pokoušela v uplynulých dnech sbližovat. Bez jediného slova je jasné, že Renate je z Lorelay znechudená, zklamaná. Na nejbližší zastávce vystoupí z lodi, rozloučí se a půjde si zase svou cestou.

Z téhle drobné scénky mám radost. Pěkným způsobem uzavírá dějovou linku s průběžnými Lorelayinými pokusy sbalit Renatu – a bohužel pro Lorelay je uzavírá po warhammerovsku, tudíž zle.

(m) Mezitím ale zepředu připluje loď říční hlídky. Vojáci na nás míří kušemi a píkami. Kapitán hlídky nám sdělí, že hledají Lustiga. Toho mezitím ukryjeme mezi slepicemi. Po chvilce mlžení a nepovedeného zapírání nás všechny (i zajaté kultisty) naženou na příď. Lorelay jim nakonec prozradí, že kde se Lustig ukrývá (protože tuší, že ho stejně najdou, a nechce mít problémy) a hlídka ho tam najde a zajme. O naše zajatce nejeví moc zájem a nakonec se spokojí jenom s Lustigem.

Lorelay se totiž pokusí přesvědčit kapitána říční hlídky, že posádka Perdity zajala dva nebezpečné kultisty. Nechtěli by si je odvézt? Kapitán zabručí, že to by mohl říct každý a že ho to vůbec nezajímá, protože on má přivést hledaného zločince. Nenápadně si řekne o úplatek, ale když mu ho Lorelay nedá, nechá kultisty na lodi.

Diesdorf!

2. a 3. Nachgeheimu

Diesdorf je město s asi 1600 obyvateli, známé jednak pro přilehlé obilnice, jednak jako sídlo Diesdorfské vojenské školy, což je škola pro důstojníky říšské armády. Z toho důvodu je město plné zbrojnic, kovářských dílen a skladů střelného prachu, případně hospod a jiných podniků pečujících o zdejší kadety. Je to taky známé poutní místo Sigmarovců, takže se tu nachází víc Sigmarových chrámů a svatyň, než by se jinak na takhle malé město slušelo a patřilo.

Město je pod přímou správou Císaře, ale jako jeho zmocněnec tu působí baronet Diesdorf. A právě ten má v následujících dnech ženit syna (za dceru z kupeckého rodu Van Ruyck), a pro potřeby chystané slavnosti si nechal z Altdorfu dopravit zásilku vybraných kuřat a česneku. Dobrodruzi se v docích potkají s jeho služebníkem, předají náklad a inkasují tučnou odměnu.

Jelikož je večer, budou muset ve městě jeden den zůstat, než se Perdita vyloží. Zkusí se poptat po nějakém novém nákladu, ale ve městě momentálně nic k prodeji není, a dokonce ani v hospodách se nešuškají žádné zvěsti o výhodných nabídkách (systém generování nabídek tentokrát k hráčům nebyl vstřícný).

V Diesdorfu taky krátce kotví Císař Wilhelm, aby doplnil zásoby. Dobrodruzi se ještě krátce potkají s Gregorem Lustigem, který je – na to, že ho před chvílí zajala říční hlídka – překvapivě veselý. Ukáže se, že Lustig je ve skutečnosti padělatel a šejdíř. A sakra dobrý! Nejenže míchá lektvar, které mají skutečně magické účinky, ale taky prý padělal několik obrazů známého krajinkáře Von Schelschera jisté šlechtičně, se kterou se teď bohužel setkal na stejné lodi. V hrůze, že jde po něm, radši uprchnul. Šlechtička po zakotvení v Diesdorfu uplatila říční hlídku, aby se Lustiga pokusila najít. Ne ovšem proto, že by chtěla vrátit peníze, ale protože od něj chce namalovat další krajinky! Veselý Lustig se podělil o skvělou novinu a pak zase na Císaři Wilhelmovi odplul dál.

Kultisti zůstávají zajatí na lodi. Dobrodruzi se pokusí aspoň prodat jejich rybářský člun, ale bezvýsledně, nikdo ho nechce. Asi nezbývá nic jiného než doplout do jeden den vzdáleného a mnohem většího Kemperbadu.

KONEC SEZENÍ

Diskuze na RPG Fóru

---

Z tohohle sezení mám radost. Můj „generátor“ náhodných setkání funguje!

Nejdřív jsem si náhodně určil, že bych měl využít Císaře Luitpolda, 11stránkový popis boháčské výletní lodi z knihy Death on the Reik Companion. Pro výletní loď ale teď nemám moc využití. Druhý hod mi určil postavu šejdíře Gregora Lustiga z téže knihy – a sloučením vznikla scénka Lustiga prchajícího z výletní lodi.

Výsledné setkání se – nečekaně! – spojilo s dějovou linkou z hlavního dobrodružství, konkrétně s kultisty, kteří dobrodruhy pronásledují. Dobrodruzi využili Lustigův záchranný člun, aby si na ně počíhali. Bez náhodného setkání s Lustigem by tak situace vypadala asi dost jinak. Líbí se mi to: vzniká dojem cestování, kde se dějou menší i epizodky a prolínají se s hlavním dějem.