Sailors on the Sunless Sea 1: o smrtelnosti boje

0101Je zajímavé, jak dokáže být boj v old-schoolu na prvních úrovních smrtící. Máme za sebou první sezení, jsme zhruba v třetině dobrodružství a z původních 16 postav jich přežívá už jenom 9. Což znamená, že jsem během jednoho sezení zabil 7 postav, pravděpodobně víc než za mou dosavadní herní kariéru. Dungeon Crawl Classics se mi líbí.

Sailors on the Sunless Sea je první oficiální modul k DCC, je určen pro postavy na nulté úrovni a, slovy klasika, nesere se s tím. Dobrodružství pro DCC se mi líbí – zavrhují tradiční mentalitu toho, že postavy musejí na začátku hry nalevelovat na medvědech a goblinech, aby si „zasloužily“ epické zápletky, a naopak hned od nulté nebo první úrovně zavádějí do hry cestování mezi sférami, pletichy na dvoře chaotických bohů, chapadlové bestie a další srandy. I tohle dobrodružství má své roztodivnosti (obálka je celkem výstižná), ale protože jsou mí hráči teprve na začátku a já nechci spoilovat, podíváme se jen na pár úvodních situací… a boj.

Situace: Prastarý hrádek, o němž se traduje, že kdysi sloužil jako výspa jakýchsi slavných vojevůdců Chaosu, dávno však rozpadlý a zarostlý kapradím. Teprve v poslední době zjevně ožil – z okolních osad se ztrácejí lidé, na hradě v noci svítí světla a vycházejí z něj zvířecí zvuky. Kdosi nebo cosi unáší rolníky a přeměňuje je na pokroucená, zmutovaná polozvířata, která pak unášejí své bývalé kamarády. Protože jsme klasicky na samotném konci civilizace, pomoc nepřichází a banda šestnácti balíků bere vidle, klacky, paličky a spravedlnost do vlastních rukou.

Šestnáct postav ve čtyřech hráčích. DCC má totiž úžasný přístup ke tvorbě postav – místo aby si každý vycizeloval startovní postavu a vymyslel si její charakter, minulost a kdesi cosi, prostě si zcela náhodně (!) nahází několik postav (vlastnosti, civilní povolání, jedno zboží na obchod, jeden dobrodružný předmět a jde se), prožene je prvním dungeonem a z těch, co přežijou, si vybere jednu, kterou pak bude hrát od první úrovně. Základní rysy postavy, její zážitky, přednosti, slabiny atd. se tak generují až přímo při hře. Namátkou vybírám pár příkladů, co nám vyšlo:

  • Hobit barvíř, jako zboží 3 metry látky, jako předmět další metr látky. Adam začíná vymýšlet, co s tou látkou bude dělat (padák?). Potom na stostěnné kostce hodí úplně to samé, takže i jeho další postava je hobit barvíř (s dalšími 3 metry látky). Samozřejmě to jsou dvojčata!
  • Z podobného soudku: Bajův provazník, zboží: 100 stop lana, předmět: 50 stop lana. Provazník pak jako na potvoru umře tak blbě, že se ta lana nedají zachránit.
  • Hrdinná rolnice a její neméně hrdinná slepice, jíž bude v zájmu tichosti omotán zobák, aby nekdákala. Rolnice padne v prvním boji a její slepice pak bezhlesně zmizí v lese.
  • Další účastníci: holič x2, léčitel, písař, elf sklář, psankyně, lovkyně, dřevorubec x2, trpasličí krysař, sirotek, hlídač, půlčík cikán

První setkání, první mrtví: Balíci se prodírají hnilobným houštím k hradu. Trnitá cesta se vine do svahu. V půli cesty dva kůly a k nim „přirostlí“ kovářovi synové – ke kůlům je poutají silné ostnaté šlahouny, které jim jako husté růže vyrůstají z úst a roztrhaných žeber. Hýbe se to, možná jsou živí? Když se ale přiblíží náš předvoj, šlahouny se odpoutají od tyčí a těla kovářových synů vykročí k postavám, vedená šlahouny, jako by to byly marionety. Vzduchem sviští ostnaté liány.

0102

Slovy pravidel: dvě příšery s 10 životy, 2 útoky za kolo, každý 1k6 poškození. Proti nim balíci, každý 1-4 životů, 1 útok, 1k3 poškození. Co rozhodně nedělat: střemhlavě se po nich vrhnout, hezky jeden po druhém. Co udělají postavy: střemhlavě se po nich vrhnou hezky jeden po druhém. Tři mrtví.

Je to dost brutální, jenomže tohle byl souboj, který šel řešit jinak: například ho kompletně obejít, že. Bylo řečeno, že kůly jsou zaražené na zarostlé cestě na půl cesty k hradu, vlevo svah dolů, vpravo naopak stoupání – i kdybyste chtěli bojovat, dá se to vymyslet jinak. Štěstí se obrátí až ve chvíli, kdy Bajův provazník vezme provaz, spolu s další postavou ho natáhnou přes cestu, rozběhnou se a podrazí tím jedné šlahounovité marionetě nohy. Přibíhají dvojčata hobití barvíři a rozmlátí ji tyčemi na kaši. TAKHLE je třeba uvažovat, když čísla stojí proti vám!

To byl objev v rovině herní textury. Pomohl ale i jeden objev v rovině mechanické. DCC má ve srovnáním s DnD takovou nezvyklost, že jedna z vlastností postav je Štěstí. Klasicky 3-18, ale s tím, že postavy můžou natrvalo spálit jeden bod štěstí, aby si zvýšily libovolný hod o 1. Včetně hodů na útok nebo poškození. Myslím, že to byla Bára, kdo se podíval na deníky dvou mrtvých postav a řekl: „Chceš mi říct, že tímhle jsme přišli celkem o osmnáct nespálených bodů štěstí?“ Načež Bajo: „Už to chápu. Vyberte si jednu postavu, která přežije, a ostatní používejte jako baterie Štěstí.“

Což jim skutečně pomohlo vyhrát, ale teď s sebou tahají několik chronicky smolných postav, které jim určitě přinesou nejednu veselou situaci. Zejména Bajova léčitele se štěstím 1 čeká určitě zářná kariéra!

No nic, je po boji. Z rozbitých marionet se sypou oslizlá semínka. Padne rozhodnutí spálit těla i se semínky. „Co uděláte s vašimi padlými?“ „Spálíme je taky. Takhle tady u nás na severu pohřbíváme.“ Ehm… OK.

„Uvědomujete si, že jste právě asi padesát metrů od hradu ztropili strašný řev (ti tři neumírali potichu) a pak jste ještě zapálili vatru?“ Tuhle hru miluju.

Další postup, ve stručnosti:

01mapa

Hlavní branou (otevřenou) radši ne. Pod vlivem Bajovy hlášky „Slyšel jsem, že do hradu vede tajná chodba“ (což si sprostě vymyslel) hledání alternativní cesty. V protějším rohu se část hradu propadla do nějaké jámy. Stoupá z toho smrad, mlha a v ní se míhají přeludy lidských tváří. Chvíle šaškování s lany, vázáním se ke stromům a házením zapálených pochodní ukáže, že jáma je nepředstavitelně hluboká a jako by se s hloubkou dokonce rozevírala. Vracíme se zpátky a zkusíme se dovnitř dostat rozvalenou částí hradeb. Balvany o velikosti menhirů se tu sesuly do nepřehledné změti. Modul říká, že neopatrné postavy strhnou lavinu – přičemž „neopatrné“ je definováno tak, že se hráči na nic nezeptají a ani nepopíšou obezřetnost. Pročež Bajovi zahynula další postava.

Tohle je zajímavý prvek old-schoolu. Můžete být krutí a krvaví, ale musíte být vždycky fér. Dát do hry smrtící past bez jakéhokoli varování je špatně. Proto jsem si tady hlídal, abych skutečně popsal sesuté deskovité balvany „vyskládané“ na sobě jako „domino“ (doslovné citace). Zároveň ale nesmí být popis tak okatý, aby hráčům hned bylo jasno. Bajovo netušení mě přesvědčilo, že jsem zvolil správnou míru. Díky, Bajo. Ostatním hráčům přidává na cti, že výslovně zmínili, že nehodlají být nikde poblíž, takže je to nesmetlo s tím.

Lavina strhla hrozný hluk, oblaka prachu a přesně podle vyfabulované předpovědi čerstvě zasypaného provazníka odkryla tajnou chodbu… lze-li termínem „tajná chodba“ označit situaci, kdy uděláte díru až po podzemí. Než aby postavy vběhly na nádvoří, naskákají do díry. Do stěny komůrky vytesané do skály je tu zasazena kamenná dveřní deska, na níž je stříbrnými runami vyveden nápis:

     Očistný plamen, jenž plení zemi,

     bělostný chlad, jenž tiší život,

     zlovolnou bouři, již nelze zkrotit,

     a zlostnou žluč, jež sžírá v nitru,

     Tyto kletby dávám hrobu:

     oheň, led, bouři a zlobu.

Nešli tam.

Zato pronikli do podzemí hradu. Z chodby vepředu slyší škreky a šramocení připomínající zvířata. Tohle už je moje ad-hoc improvizování – znám totiž popis jednotlivých místností i s jejich obyvateli, ale jelikož postavy udělaly hrozný randál, usuzuju, že osazenstvo hradu se na ně připravuje. Rozpohybovávám statické příšery a vyháním je z jejich místností do chodeb. Zbývajících 12 postav záhy potkává svého prvního zvěročlověka – bývalého vesničana zmutovaného do podoby humanoidního mloka, v ruce kopí. Zabit kupodivu bez problému, ani nestihl nikoho varovat. Za ním místnost, pokladnice opředená pavučinami. Truhlice jsou ale čerstvě vybrakované a zbývá jen pár stříbrných mincí, které kdosi sporadicky trousil cestou ven z místnosti a dál dolů ze schodů, hlouběji do podzemí.

Naši hrdinové vyrážejí naopak po schodech nahoru! Z místnosti nad schodištěm už zdálky slyší zvířecí kvílení. Kdosi vrhne nahoru nad schody pochodeň a potom už krleš!

Postupně:

  • Jsme uvnitř věže H. Děsný puch, podlaha pokrytá hadry, kostmi a staženými kůžemi různých tvorů. Do toho přistává pochodeň a rychle to začíná doutnat. Aspoň nebude tma.
  • Po stěnách věže je v řetězech a klecích zavěšeno několik unesených vesničanů. Jejich kamarádi pod nimi zrovna rozdělali oheň.
  • V místnosti stojí pět mutantů/zvěrolidí s primitivními kopími (házím je náhodně: šavlozubý člověk, sloní muž, nějaké tělo kompletně olezlé vypasenými červy…) a jeden dvoumetrový černý minotaurus s obouruční sekyrou a stříbrným náhrdelníkem, na němž má zavěšené lidské lebky počmárané runami.
  • Všichni se pochopitelně otáčejí, co má znamenat ta přiletěná pochodeň a dusot nohou na schodech.

Prvních pár postav vběhne dovnitř, rozhlédne se a promptně zase začne zdrhat zpátky po schodech dolů. Respektive se o to pokusí. Problém je v tom, že na těch schodech se tísní dohromady 11 lidí ve dvoustupu, jediné jejich světlo bylo právě zahozeno a ti vzadu nevidí ani prd, takže se fakt nemůžou jen tak otočit a zdrhnou. S čestnou výjimkou jedné elfky v poslední řadě, která vidí ve tmě, takže popadne jednu další postavu za ruku a zajistí jim oběma přežití. Zatímco tedy kolona neobratně ustupuje potmě dolů, někdo na konci se snaží rozkřesat pochodeň a ti dva nebožáci vepředu musí odrážet útoky bestií. Oznamuju hráčům, že dvě kola potrvá vyndat a potmě zažehnout pochodeň, a další tak čtyři kola potrvá, než celá kolona uteče ven z podzemí. Celou tu dobu na ni zepředu útočí šest nestvůr, které jsou mechanicky o něco malinko silnější než postavy.

0103

Už v tuhle chvíli je jasné, že to bude brutální boj, a taky že jo. Myslím, že první čtyři postavy (= dvě řady) umřou, byť jednu se později podaří vzkřísit (přesněji řečeno úspěšně „překulit“, a ano, to je mechanika). A opět si nemyslím, že je to nefér – hráči se prostě částečně nevědomky, částečně vlastním zaviněním vmanévrovali do neskutečně bezvýchodné situace, kdy nelze uplatit jejich jedinou výhodu (a sice tu početní), nemají kam utéct ani uhnout, nemají světlo, a nezbývá jim než pomalu odrážet útoky a doufat v zázrak. Ten nakonec částečně přijde s tím, že po zabití prvních tří příšer (a dvou postav) ty ostatní neuspějí v hodu na morálku a zdrhnou nahoru po schodech. Minotaurus je sice posléze nažene zpátky, ale to dá postavám dost času na to, aby ustoupily až do komůrky s runovým portálem, rozestavily se do půlkruhu a s početní výhodou pak přibíhající zvěrolidi konečně pobily. Ten hrozný minotaurus neškodně padne v jediném kole, neschopen odrážet všudypřítomné údery rozezlené lůzy.

Konečně je chvíli ticho. Podlaha komůrky a přilehlé chodby se schodištěm jsou poseté mrtvolami. Nedýchají další tři hráčské postavy, jeden obří černý býk a šest bývalých lidí zdeformovaných do podoby groteskních zvířat. V jednom z nich poznáváme dřevorubeckého mistra Bubákova dřevorubce, ale tahle postava Bubákovi v boji umřela, takže je to jedno. Jiná stvůra kdysi bývala matkou hobitích barvířů – jeden z nich ji poznal podle očí těsně předtím, než ho kopím bodla do tváře a on ztratil vědomí. Měl však to štěstí, že byl po boji překulen a přežil. Na památku mu na tváři zůstane „mateřská jizva“ od pusy k uchu.

Devět žijících postav. Hradní věž začíná hořet a kdesi nahoře se rozezněl zvon.

Tohle nebyl nejhorší souboj v tomhle dobrodružství.

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s